Již od čtvrtku večer, kdy řádilo tornádo na Jižní Moravě a poškodilo velké množství domů v několika obcích a způsobilo zranění mnoha obyvatel, jsem byl rozhodnut, že musím přiložit ruku k dílu. Mimo jiné, přímo na místě, kde se v podstatě hodí každá pomocná ruka.

Trošku si to shrneme. Tornádo se prohnalo několika obcemi na Hodonínsku (Moravská Nová Ves, Hrušky, Lužice, Mikulčice a části Hodonína), cca 35 km vzdušnou čarou od nás. Srovnalo se zemí několik domů, většinou ale shodilo nebo výrazně poškodilo střechy, rozbilo okna, do zateplených fasád doslova vrylo velké množství sutin. Z aut během několika málo minut udělalo vraky na odpis. Vzrostlé stromy se během chvíle proměnily v pahýly. A co hůř, pustošení tornáda způsobilo stovky zraněných a bohužel i 6 mrtvých.

Záchranné složky nejen z Jihomoravského kraje, dělaly co mohly. I když nikdo nic podobného nezažil, troufnu si říct, že včasný zásah zabránil mnohem větším škodám na zdraví a životech. Pomáhali si sousedi, na záchraně životů se podíleli také Rakouští záchranáři, včetně letecké záchranné služby.

​Poté se spustila obrovská vlna solidarity a mimo obrovské materiální pomoci od lidí a firem, se k dnešnímu dni vybralo přes 700 milionů korun. Zároveň se tisíce lidí rozhodli pomoci i při odklízení škod. Hlavně přes víkend přijelo na Moravu pomáhat takové množství dobrovolníků, včetně řemeslníků, že docházelo ke kolapsu dopravy a někteří se na místo vůbec nedostali. Nebylo to z důvodu, že by o pomoc nestáli, ale bylo třeba zabezpečit nebezpečná místa, zkoordinovat vše důležité a zaznamenat podklady pro pojišťovnu.

Pokusit se popsat, co tam zažili, nemá smysl, nedá se to dost dobře ani představit. Asi nejblíže k pochopení toho všeho jsem byl, když jsem se podíval jedné starší paní do očí. Z nich jsem část toho, co prožila, pochopil. Představit si to ale nedovedu.

Tornádo na Moravě – naše dobrovolnická cesta

Jak jsem již psal, stále to ve mě hlodalo a prostě jsem tam musel jet. Říkal jsem si, že nepojedu hned o víkendu, neboť na místo dorazí velké množství dobrovolníků a to až takové, že policie nakonec musela dobrovolníky otáčet zpět.

Tušil jsem, že přes týden nápor opadne, ne každý se může uvolnit z práce. Přes facebook jsem se poptal, jestli někdo z mého okolí nemá náhodou cestu do zasažené oblasti (i kvůli parkování na provizorních plochách před vesnicemi je lepší, když nebudou jednotliví dobrovolníci jezdit po jednom). Ozvala se mi dobrovolnice Zuzka, že zítra ráno jede. Ráno jsme se potkali, přidala se k nám i její sestra Míla. Protože pocházejí z Hodonínska a rodiče tam pomáhají, nejeli jsme naslepo. Naše cesta směřovala do školky, kde bylo třeba odklidit škody.

Jak jsme se blížili k zasažené oblasti, bylo i na silnicích vidět, že se tady něco stalo. Policejní vozy střídaly sklopky plné sutin. Dorazili jsme k Moravské Nové Vsi, kde se nás policista poptal na důvod příjezdu. Po sdělení, že jsme dobrovolníci, nás odklonili na odstavnou plochu na louce. Občas tam prý dobrovolníky vyzvedává auto, ale netušili jsme, jak dlouho budeme čekat, tak jsem se vydali pěšky.

Vešli jsme do obce a nic nenasvědčoval tomu, že se tady před pár dny prohnalo tornádo. Po pár stovkách metrů jsme již zaznamenali rozbitá okna, občas poškozené menší části střech. Jak jsme se blížili k náměstí, situace se rychle zhoršovala. Některé domy v podstatě nedotčené, některé zcela bez střechy, některé dokonce určené ke zbourání. Mnoho domů jsem začal poznávat z fotek z internetu, ale vidět je osobně bylo něco zcela jiného.

Náměstí byla prostě válečná zóna. Domy včetně kostela bez střech, některé domy již zbourány kvůli nebezpečí zřícení, všude pahýly stromů. Zároveň to tam vypadalo jak v mraveništi. Stovky lidí, každý měl svou práci, policie se starala o dopravu a pravidelné hlídkování kvůli rabování. Hasiči s těžkou technikou odstraňovali rujny, odváželi sutiny, dobrovolníci, řemeslníci a vojáci zakrývali krovy plachtami, či opravovali střechy z již navezených materiálů. Do toho se svážely zásoby, někteří se starali o přípravu a výdej jídel pro všechny, co se na místě nachází.

Zároveň se rozvážely potraviny a hygienické potřeby místním, starali se také o dobrovolníky, nosili nám nápoje, nebo jídlo přímo na stavbu, abychom to všechno v tom horku zvládali. Také lidé z nadace Adra obcházeli každý dům a vyptávali se obyvatel, co jim chybí, co by potřebovali, aby se všechno zvládlo.

Prostě neskutečný „živý organismus“ , který fungoval, na to v jakých podmínkách to bylo, podle mého výborně. Tolik lidí, aut, těžké techniky na jednom v podstatě malém místě a vše fungovalo. Boční ulice jsou často velmi úzké, akorát na průjezd jednoho vozu. Což občas trošku zpomalovalo odvoz sutin, neboť při nakládkách sutin bagrem v omezeném prostoru, museli řidiči chvíli počkat. Ale to je normální, naopak jsem žasl, jak to všechno dobře funguje.

Z náměstí jsme vyrazily směrem ke školce, po cestě jsme ale potkali staršího pána, co odnášel střešní latě. Tak jsme mu pomohli. Poté jsme dostali informaci, že školka je již hotová. Naběhlo tam více lidí a dali ji dohromady. Následně jsme přes někoho z obecního úřadu dostali informaci, že bychom mohli pomoci odstranit rozbité tašky z jednoho domu. Po cestě k domu jsme procházeli několik ulic v neustálém zamyšlení, jaká hrůza to musela být.

Velmi nepříjemný pohled byl na několik rodinných domů, které byly označené červeným křížkem, což znamená, že je určen k demolici. Auta před domy vypadala, jako by je vytáhli z řeky. O kousek dál spadla štítová zeď domu na dva vozy. I když jsem v novinách viděl hodně fotek, realita byla mnohem, mnohem horší.

Když jsme dorazili na místo, vrhli jsme se na odklízení střešních tašek, které se zřítily na půdu domu. Odklidit se musely také uskladněné materiály a staré mokré seno. Dům byl z velké části již pod plachtou, na půdě bylo dost horko a vzduch se moc nehýbal. A protože chcete pomoct co nejvíc, tak prostě zaberete. Což si vybralo večer malou daň v podobě slušné bolesti hlavy.

Všechno se vyhazovalo z půdy domu ven, musíte dávat pozor, ať dole někoho nesejmete. Často úzkými uličkami projížděla technika a procházelo dost lidí, tedy i místo na sutiny bylo na některých místech omezené. Později se k nám přidal také otec Zuzky a Míly a další skupina dobrovolníků. Společně jsme pak odstraňovali tašky z části střechy, které vydržely působení tornáda. Občas jsem se podivoval, jak je možné, že jeden dům stojí v pořádku, téměř nedotčený, vedle je další určený na sbor. Podle informací od místních to nebylo o stáří domu. Některé novostavby prý dopadly podstatně hůře, než stoleté poctivé stavby.

V podvečer jsme se po náročném dni vydali směrem k autu na záchytné parkoviště a sledovali, jak rychle se daří všechno odklízet, některé domy měly již nové krovy, mnoho dalších domů bylo provizorně zaplachtováno, aby nedocházelo k dalším škodám při dalších bouřkách, které měly přijít.

V jednom domku v průjezdu za policejní páskou stála starší paní o hůlce (pověděla nám, že jí je téměř 90 let). Sledovala, co se kolem děje. Tornádo se na jejím domě také vyřádilo, měla rozbitá okna a myslím, že již novou střechu. Zuzka se jí zeptala, jestli něco nepotřebuje. Paní zvládla úklid domu sama, ale v podstatě se obávala říct, že by potřebovala pomoct ještě uklidit zbylé popadané tašky na zahradě. Nechtělo nikoho zatěžovat. To jsme si uvědomili, že takových starších lidí tam bude asi dost, kteří si neřeknou o pomoc, aby je náhodou sousedka nepomluvila. Je tedy dobré starší lidi oslovit a poptat se jich, jestli nepotřebují s čímkoliv pomoct.

Také jsme si vyslechli několik příběhů. Jeden místní popisoval, že se hodně zvedl vítr a viděl, jak asi někomu uletělo prádlo ze sušáku. Záhy si ale uvědomil, že to jsou plechy ze střech.

Cestou zpět jsem si v hlavě srovnával všechno, co jsem tam viděl. A těšil se do sprchy, všude se dost prášilo.

Co si vzít sebou?

Tím, že se situace každou chvíli mění, tak je každou chvíli potřeba něco jiného. Aktuálně je darů v podobě potravin a nápojů tolik, že se horko těžko hledají prostory k uskladnění. Potraviny se tedy vozit nemají. Osobně jsem si vzal svačinu a pití. Ale v podstatě v tom horku jsem neměl ani hlad a každou chvíli někdo něco nabízel. Také na oběd a chlazený nápoj jsme si zašli na náměstí.

Dále jsme si pak vzal opalovací krém, ten je hodně důležitý. Také psali o repelentech proti komárům. S těmi jsme problémy neměli, ale později večer to bude nutnost. Vzal jsem si také rukavice, pevnou pracovní obuv a rozumné oblečení. Důležitá je také pokrývka hlavy. Na půdě by se nám hodily ochranné brýle a respirátor, kvůli prachu z tašek, ale těžko říct, jestli bychom to v respirátoru v tom horku udýchali. Samozřejmě doklady a mobil.

Jak to vypadá organizačně?

Netuším, jak to probíhalo první dny, podle porovnání fotek s tím, jak to tam vypadalo nyní, si myslím, že to fungovalo dobře. Nyní na mě celá akce působila, že je to dobře fungující stroj. Samozřejmě o víkendech, kdy se během pár hodin nahrnou stovky aut s dobrovolníky, tak to může mít mouchy. Ale nedovedu si moc dobře představit, jak by to mělo být lépe zvládnuté. Pokud někde naběhne hromada dobrovolníků, tak než dorazíte, může být hotovo, bude třeba pak obejít pár ulic a poptat se, jestli nepotřebují další ruce. Hlavně někteří starší lidé mají v podstatě strach říct si o pomoc. To jsme si na konci dne uvědomili, že je důležité se jich dotazovat.

Proč se vydat pomoct i osobně?

Ti lidé nepřišli jen o domy. Přišli o své domovy, ale také o fotky, předměty po někom blízkém. To, co mnozí zažili, si nedovedu ani představit. A ani jsem si nedovedl představit, že se tolik lidí spojí a táhne za jeden provaz. Proto si myslím, že pomoc přímo na místě je důležitá a hodí se každá ruka.

Potřeby dobrovolníků se budou v čase měnit. Nejlepší bude, když se přímo ozvete na linku 800 129 921 nebo na mail: dobrovolnici@jmk.cz pro aktuální informace a potřeby. Také, pokud máte tu možnost, se do postižených míst vydejte přes pracovní týden, kdy je lidí výrazně méně, než o víkendech.

Na internetu jsem četl, že…

…neřešte, co se píše v diskuzích, vyjma toho, co kdo aktuálně shání, nebo je ochoten lidem nabídnout.

Nakonec bych rád poděkoval všem, kterým není tato situace lhostejná a podíleli se nějakým způsobem na pomoci, dle svých možností. Samozřejmě ne vše funguje na 100%, ale ta obrovská vlna solidarity je neuvěřitelná. Jirka Surpan